Prostor pro koordinovanou péči

8 Kvě

K tomu, aby člověk mohl začít dělat koordinovanou péči, rozhodně nestačí mít určitý typ vzdělání a určitý typ dovedností. Myslím, že víc než v jiném způsobu práce je zde důležitý prostor v nejširším slova smyslu.

Zkusím se trochu zasnít a představit si, jak by takový prostor mohl vypadat v ideálním světě…

V první řadě vidím několik pracovních týmů, které mají na starosti určitou lokalitu nebo přesně vymezenou cílovou skupinu – v každém z nich je zhruba pět pracovníků různého věku, různého pohlaví, různé odbornosti. Jakkoliv jsou v různých ohledech jiní, v jejich komunikaci je znát, že sdílejí určité hodnoty: o klientech hovoří s respektem, uvažují v souvislostech, nehodnotí, jsou zdvořilí. Zároveň ale mají smysl pro humor a dokáží vytvořit přátelskou atmosféru. Mezi sebou mají velice častý a zároveň vřelý kontakt: dokáží si rozumět, poslouchat se, dávat si podporu a oceňovat se.

Jeden z týmu má vždy koordinační roli. Je to člověk, který má méně klientů než ostatní, ale zato se stará o to, aby měli všichni dostatek času a prostoru pro práci a sdílení své práce a také potřebné podmínky: zejména aby měli vždy kam si s klienty nerušeně sednout, co jim nabídnout, aby se za nimi mohli bez problémů dopravit, aby měli rychlý přístup k informacím a mohli se vždy, když si neví rady, obrátit na někoho, kdo jim poradí. Koordinátor také zabezpečuje hladký průběh spolupráce s dalšími organizacemi a službami, která je pro case management nezbytná: navazuje a udržuje vztahy založené na důvěře a partnerské spolupráci.

Tyto týmy mají “v zádech” další tým sestávající především z finanční manažerky, která přesně ví, kde sehnat potřebné zdroje pro kvalitní práci týmu; účetního, který zabezpečuje plynulé čerpání stanovených prostředků; PR pracovnice, která pěstuje dobré vztahy jak s odbornou, tak laickou veřejností; personalisty, který se stará o to, aby pracovníci byli spokojení, motivovaní a měli prostor pro vydechnutí i pro neformální trávení času; správce budovy a majetku; a konečně metodika, který uvádí práci týmu do souladu s nejnovějšími poznatky v oboru a s aktuální legislativou.

Celá tato organizace je v neustálém kontaktu prostřednictvím telefonů, on-line sdíleného prostoru, ale také osobně: minimálně dvakrát za rok se sejdou všichni dohromady, promýšlejí společné plány, cíle, vize a diskutují důležité otázky. Na rozhodnutí o změnách se podílejí všichni.

Škoda, že je to jen sen. Nebo není? Znáte někdo takovou organizaci? Já jsem něco z toho, co zde popisuji, viděl ve Fokusu Mladá Boleslav a doufám, že o dalších aspektech – a o mnohém dalším nám něco řekne Helene Vollard z holandské organizace De Regenboog. Přijede v prosinci na seminář “Case Management v ČR”. O možnostech přihlašování budeme samozřejmě informovat včas.

Pavel Nepustil

Zásadní role probační služby

11 Dub

Naše poslední setkání pracovní skupiny „Case Management se zotavujícími se uživateli návykových látek“ se konalo na brněnské pobočce Probační a mediační služby. Nebyla to náhoda: většina členů skupiny se věnuje pomoci uživatelům nelegálních drog, pro které je kontakt s trestně právním systémem víceméně přirozenou (ač neradostnou) součástí jejich života. A jak naznačila kazuistika A Klubů, PMS není neznámý úřad ani pro lidi, kteří mají problémy s pitím alkoholu nebo hráčstvím.

Konflikt se zákonem se může poměrně významně podílet na osobním rozhodnutí změnit vztah k návykovým látkám. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří i po dlouhých letech hovoří o policejním zásahu a pozdějším trestním řízení jako o zásadním impulzu, který stál na počátku změny jejich životního stylu. Avšak represivní akce trestního systému rozhodně nejsou „pomoc“ sama o sobě a z určitého hlediska mohou celou životní situaci ještě zhoršit: Foucaultovo klasické dílo „Dohlížet a trestat“ je výbornou analýzou toho, jak totální instituce typu věznic a detenčních ústavů mohou „produkovat“ kriminálníky namísto toho, aby je „resocializovaly“.

Probační služba, alespoň jak jí chápu já, by měla působit tak, aby redukovala „škodlivé“ důsledky působení trestně právního systému na člověka a zároveň tak, aby chránila společnost před trestnou činností. Rozumím probační službě jako subjektu, který stojí někde na rozhraní mezi represí a pomocí a v jehož zájmu je mít dobré vztahy jak s tresně právním aparátem, tak i s pomáhajícími službami.

Přesně z tohoto důvodu je pro mě, jako pro zástupce pomáhající služby, spolupráce s PMS zásadní. Když pracuji s klientem, který se snaží opustit životní styl spojený s užíváním nelegálních drog, může probační úředník plnit roli někoho, kdo je stálou připomínkou negativních důsledků života předchozího, nicméně plně podporuje život současný nebo připravovaný: oceňuje, informuje, a samozřejmě monitoruje.

Pokud je tedy klient v kontaktu jak s probačním úředníkem, tak s pomáhajícím pracovníkem, potom mi přijde vzájemná spolupráce výhodná pro všechny tři strany. Obzvlášť pokud se dokážou probační a pomáhající pracovník vzájemně poslouchat a jsou ochotni hledat společné zájmy a společné cíle. Krátce řečeno: pomáhající pracovník může podpořit „dohlížející“ roli probačního úředníka a probační úředník může naopak podpořit „pomáhající“ roli pomáhajícího pracovníka. Klient získává podporu dvou lidí, kteří ho společně provázejí cestou k novému životnímu stylu a zároveň jej odvracejí od životního stylu předešlého.

Jádrem tohoto procesu spolupráce jsou podle mého názoru společná setkání probačního pracovníka, pomáhajícího pracovníka a klienta. Těm jsme se na poslední schůzce pracovní skupiny věnovali nejvíce. Na konkrétních kazuistikách jsme viděli, jak může díky společné práci klient přestat vnímat probačního úředníka jako hrozbu, jak se mohou pracovníci obou služeb vzájemně doplňovat, jak může vzrůstat důvěra a pocit bezpečí pro klienta.

Myslím, že nebyl nikdo, kdo by efektivitu spolupráce zpochybňoval. Zbývá tak už pouze promyslet, jak zajistit, aby byla tato forma práce rozvíjena na obou stranách, aby pracovníky ještě více než nyní napadalo zvednout telefon, spojit se s kolegou a navrhnout společnou schůzku s klientem.

Pavel Nepustil

Víc „odborníků“, jeden klient

27 Bře

Běžná forma případové sociální práce v praxi je schůzka „jeden na jednoho“. Ať už v kanceláři, doma, na pokoji v pobytovém zařízení nebo jinde. Různých „konstelací“ může však nastat celá řada, přičemž já bych se teď rád věnoval situaci, kdy dochází k „přečíslení“ odborníků na schůzce s jedním klientem. V rámci koordinované péče by to měla být poměrně standardní situace, nicméně oproti schůzce ve dvou vzbuzuje specifické otázky a dilemata. Začnu hned příkladem z minulého týdne:

S klientem Liborem jsme se setkali společně s Lenkou, pracovnicí Sdružení Práh z kavárny Café Práh. Tomuto setkání předcházely dvě schůzky obou našich organizací, tedy Sdružení Podané ruce a Sdružení Práh (viz blog „Na prahu spolupráce“). Už tam jsem se dozvěděl, že Libor nastupuje na pracovně – rehabilitační místo v kavárně a v souvislosti se svou drogovou minulostí bude mít stanovenou podmínku udržovat minimálně tříměsíční kontakt s pracovníkem Sdružení Podané ruce. Nicméně také jsem tušil, že Libor z této podmínky není nikterak nadšen…

Po příchodu do kavárny jsem nejdřív pohledem zachytil pracovnici Lenku, se kterou jsem se přivítal a která mě pozvala ke stolu, kde už seděl Libor. Lenka nás seznámila a potom vysvětlila kontext celého setkání – měli bychom se domluvit, co z nabídky Sdružení Podané ruce, a především Pasáže, bude pro Libora zajímavé – tak aby s námi kontakt neudržoval pouze z důvodu, že musí. K tomuto cíli jsem se přidal, s tím, že bychom se nejprve pobavili o možné spolupráci bez ohledu na podmínku Sdružení Práh – a až ve chvíli, kdy bychom se nedohodli, začneme mluvit o tom, jak s tím naložit.

Mým nevysloveným cílem bylo také trochu uvolnit atmosféru, vytvořit co nejvstřícnější prostředí, ve kterém by bylo možné rozpustit tu tenzi, kterou jsme všichni cítili: já a Lenka jsme byli na úplném začátku nadějné, nicméně nejisté spolupráce našich organizací a Libor byl v poměrně nevýhodném postavení: nositel několika diagnóz, „komplikovaný případ“, ke kterému se musí sejít zástupci hned dvou organizací. Sám to několikrát komentoval: „To není možný, že jsem tak blbej! Že mi musí pomáhat hned dvě organizace…“

Nevím, jestli se rozpuštění této situace podařilo, jestli jsem nezačal moc brzy se sdělováním nabídky naší služby. Možná jsem kromě kladení otázek, prostřednictvím nichž jsem chtěl Libora více poznat, mohl možná také říct něco víc o sobě jako člověku anebo zkusit zavést úplně neformální konverzaci. Myslím ale, že k nastavení alespoň snesitelné atmosféry přispěla Lenka – která měla kromě pomáhající role taky roli zaměstnavatele, který Libora chce přijmout, resp. přijal – ovšem za určitých podmínek.

Schůzka trvala necelou hodinu a výsledek byl pro mě opravdu jedinečný a zajímavý. Ačkoliv jsme pro Libora měli s Lenkou „připraveno“ psychologické poradenství a podpůrnou skupinu, Libor si z naší nabídky vybral dluhové poradenství spojené s právní pomocí. Tím se jakoby vymanil z „řešení svojí závislosti“ (která mu osobně starost nedělá), nicméně vyhověl podmínce „spolupracovat s drogovou službou“. Mně osobně se tento výsledek velice zamlouvá, protože klient z této situace nevyšel jako člověk, který by byl dvěma pracovníky „dotlačen“ k řešení svého problému (jenž sám nepociťuje), ale jako člověk, který dokázal počáteční nepříliš výhodnou situaci přetvořit ve svůj prospěch, aniž by se však vyhýbal svým závazkům.

Je zřejmé, že přítomnost více „pomáhajících“ nemusí být přímo úměrná míře podpory, která ze situace vyplývá. Někdy to může být naopak hodně „nátlakové“ a nerovné rozložení sil – stačí si představit různé komise na městských úřadech, kdy se projednává záškoláctví nebo jiné přestupky u dětí.

To však rozhodně není důvod se takovýmto schůzkám vyhýbat, naopak! Je však nadmíru důležité se na ně připravit, avšak ne ve smyslu „připravit se na klienta“, ale spíše připravit prostor (v nejširším slova smyslu), ve kterém se klient bude cítit příjemně. V příkladu s Liborem si například myslím, že k tomu pomáhal:

-          výběr prostředí: kavárna je velice příjemné místo, které napomáhá pocitu bezpečí a důvěry, přestože šlo o budoucí pracovní prostředí Libora – možnou nevýhodou by byla narušená anonymita, pokud by stoly byly ještě blíž u sebe a hovor by byl slyšet

-          předchozí seznámení obou služeb a navázání vztahu mezi pracovníky: to bylo účelem dvou předchozích setkání mezi Sdružení Práh a Sdružením Podané ruce; myslím, že důvěra, která je mezi pracovníky vytvořena, může zvýšit pravděpodobnost vytvoření důvěry i ve vztahu s klientem

-          jasný cíl setkání: v našem případě jsme hned na začátku vyslovili cíle setkání – představit nabídku Pasáže a vytvořit dohodu o spolupráci – a to určovalo i strukturu setkání

-          již vytvořený dobrý vztah mezi klientem a alespoň jedním pracovníkem: velkým ulehčením bylo, že Libor s Lenkou se už znali a byla mezi nimi vytvořena základní důvěra; Lenka už také věděla, jak nejlépe s Liborem mluvit a já jsem se to od ní mohl učit

-          velký prostor věnovaný klientovi, jeho postojům, otázkám, názorům: podle mě je možné vyvážit „přečíslení“ pracovníků tím, že hlas klienta má nejvyšší důležitost, je brán vážně a je mu věnováno maximum prostoru

-          jasný závěr: na konci došlo k opakované rekapitulaci závěrů setkání, které byly jasné, srozumitelné, byly dohodnuty konkrétní termíny a cíle včetně dalšího společného setkání

Samozřejmě mám po setkání i spoustu otázek i pochybností a nápadů, co by se dalo udělat jinak, k nimž patří:

-          větší prostor pro uvolnění atmosféry: možná jsme se mohli s Lenkou i na tomto předem dohodnout – kdo se o to bude starat víc, nebo jestli oba…

-          všechno o klientovi i s klientem: čím dál víc mi přijde téměř zbytečné dozvídat se o klientovi něco předtím, bez jeho přítomnosti; myslím, že když má klient možnost představit se sám svými slovy, napomáhá to pozdějšímu dobrému vztahu

-          zapojení klienta do přípravy schůzky: nevím, zda v tomto, ale v některých případech se rozhodně vyplatí připravovat schůzku společně s klientem – dát mu možnost říct si, jestli by se neměl účastnit ještě někdo další, dát mu možnost zvolit si prostor, délku, témata,…

Samozřejmě se každá schůzka bude lišit podle svých cílů, podle složení, kontextu. Při velkém „přečíslení“ se potom dá rozhodně inspirovat modely případových konferencí z oblasti sanace rodiny, např. na stránkách organizace Rozum a cit nebo Šance pro Tebe.

Pavel Nepustil

Case management pod zemí

4 Bře

Hned na začátku bych chtěl připomenout, že ačkoliv sem zatím píšu příspěvky jenom já, přispět může kdokoliv – a to nejenom do komentářů. Pokud napíšete jakkoliv dlouhý příspěvek, který se týká case managementu, stačí ho poslat na adresu cmcr@centrum.cz a my ho hned zveřejníme. Můžete přidat i fotku, možná i video by šlo nějak umístit (musím se přiznat, že zatím úplně všechny možnosti tohoto blogu neznám…).

Moc by se mi líbilo, kdyby vznikla taková „podzemní síť“ case managementu. Síť lidí, skupin, organizací, které case management nejen praktikují, ale jsou ochotni i sdílet svoje zkušenosti, postřehy, získané informace z různých oblastí tohoto způsobu práce. „Podzemní“ ne proto, že by se skrývala, ale proto, že by vyživovala jednotlivé „výhonky“ konkrétních praxí case managementu.

V poslední době se mi zdá, že není nezbytné, aby byl case management „prosazen“ zeshora, že není nutné čekat, až vznikne case management jako sociální služba, až dostane punc oficiálního nebo dominantního způsobu práce, až bude pracovníkům služeb „nařízeno“, aby case management dělali. Myslím, že by praxe case managementu mohla být daleko udržitelnější, efektivnější a kreativnější, pokud by se rodila „zevnitř“ – ze vztahů mezi lidmi, kteří jej dělají nebo o to usilují.

Inspirací k tomuto postoji jsou pro mě jednak myšlenky G. Deleuze a F. Guattariho na filozofické úrovni, a jednak C. Kidmana na úrovni praktické. Všichni používají metaforu rizómu pro poukázání na určitý způsob vznikání poznání, který je odlišný od tradičního, pro který by se dala použít metafora stromu. Strom se vyznačuje tím, že má jeden kořen, ze kterého vyrůstá stále pevnější kmen, potom koruna, která roste a košatí, nicméně pokud někdo nebo něco napadne nějakou část stromu, hrozí, že celý strom zanikne. Rizóm je síť oddenků, která nemá žádné pevné jádro, rozrůstá se nahodile a chaoticky, na některých místech vyraší hned několik rostlinek, na jiných žádná. Pokud zanikne jeden nebo pár oddenků, neohrozí to podzemní strukturu – může se rozvíjet jinde a jinak…

Protože case management pracuje se sítěmi a vztahy, přijde mi vytváření sítě obzvlášť příhodné. Mám ale stále na paměti, že to vyžaduje setrvalý zájem, péči a spolupráci. Mám ale pocit, že pomalu se taková síť začíná rodit…

Pavel Nepustil

Vztahy v case managementu

8 Úno

Nechtěl bych být příliš teoretický, ale úplně se tomu asi nevyhnu, protože jsem se teď na 14 dní uchýlil do Amsterdamu, kde se od rána do večera věnuji teoretické části své disertační práce, kterou chci za rok obhajovat… Ale protože moje disertační práce úzce souvisí s tím, co dělám v Pasáži ve Sdružení Podané ruce (téma je přestávání s pervitinem), často mi od článků a knížek ulítnou myšlenky k “praxi” koordinované péče, ke case managementu.

Především si pohrávám s otázkou, komu je vlastně určena ta “péče”, kterou se snažíme poskytovat. Nabízí se samozřejmě jednoduchá odpověď: přece klientům! Ale je to opravdu tak jednoznačné? Trávíme také čas s pracovníky jiných služeb, úředníky, lékaři, ale i s rodinnými příslušníky a blízkými klientů. “V zájmu klientů” – zní doplnění… ale ne vždy je to tak jasné: pokud se mě při návštěvě na úřadě zeptá pracovník na něco co nesouvisí s klientem, odpovím, pokud mě požádá manželka klienta o radu, pokusím se na něco přijít, a tak dále…

Pokud bychom trochu poodstoupili od individualizovaného pojetí služeb (které je většinou považováno za samozřejmé), možná bychom si mohli všimnout, jak často pečujeme spíše o vztahy než o jednotlivce. O vztahy, v rámci kterých se objevuje někdo, kdo si řekl o naší pomoc. Tím, že k nám takový člověk přijde, nebo že jinak vstoupí do našich služeb, stáváme se také součástí jeho vztahové sítě. Nejdříve navazujeme vztah s touto osobou, ale pokud poskytujeme kooridnovanou péči, dříve nebo později přímo vstupujeme i do vztahů dalších.

Každý člověk je z určitého hlediska koordinátorem svých vztahů. My našim klientům s touto koordinací můžeme dočasně pomoci, minimálně v rámci sítě, kterou dobře známe – tzn. sítě kolegů. Svojí aktivitou můžeme přispět nejen k tomu, aby se v těchto vztazích uměli naši klienti lépe pohybovat, ale také k tomu, aby lidé, kteří s našimi klienty jednají, jim víc rozuměli a byli pokud možno podpůrní. A samozřejmě také pečujeme o náš vlastní vztah s klientem – a v tom někdy může spočívat podstata case managementu…

Pro anglicky mluvící přidávám video, které téma vztahů (nejen mezi pracovníky a klienty) probírá ještě podrobněji a záživněji…

http://vimeo.com/8428511

Pavel Nepustil

Jak se daří koordinovaná péče v oblasti užívání návykových látek?

27 Led

Je možné, nebo spíš pravděpodobné, že řada odborníků v oblasti “závislostí” potřebu koordinace péče o klienty ani tak nepociťuje. V České republice byl od začátku 90. let vytvářen a zdokonalován systém péče o uživatele návykových látek, který do značné míry pokračoval v již nastaveném systému péče o lidi závislé na alkoholu. Zůstaly zachovány záchytné stanice, detoxifikační jednotky a léčba komunitního typu v psychiatrických léčebnách podle apolinářského systému. Začalo se rozvíjet doléčování a s ohledem na „nové“ návykové látky také harm reduction služby a terapeutické komunity pro uživatele nelegálních drog.

Tento systém – s ohledem na poměrně vysokou míru institucionalizace, kdy je vše pod jednou střechou – přímo nevyžaduje institut case managementu nebo koordinované péče. Jde nanejvýš o jeho provázanost a návaznost.

Není však možné si nevšimnout, že některé osoby, které mají problémy s návykovými látkami a snaží se je řešit, zůstávají mimo tento systém. Snaží se potom využívat různé služby sociální i zdravotní podle aktuální potřeby, dostupných informací a vlastního intuitivního výběru. Není divu, že v dané sociální i zdravotní situaci využívají služby často chaoticky, neefektivně a s různými, často nesourodými záměry.

My jsme se rozhodli na tento stav zareagovat tím, že pomůžeme těmto lidem služby koordinovat a za hlavní inspiraci jsme si vybrali zahraniční modely case managementu. Díky dotaci z EU jsme mohli vytvořit tým pracovníků ze dvou organizací – Sdružení Podané ruce a A Kluby – kteří se zaměřují na získávání zkušeností s metodou case managementu a rozvíjeli spolupráci s vhodnými službami. Zároveň jsme získali podporu partnerských organizací, se kterými jsme vytvořili pracovní skupinu.

Po celou dobu jsme se mohli účastnit celou řadu různých forem koordinace péče o konkrétní případy, z nichž jen některé jsme iniciovali, jiné vznikaly sami a tím pro nás byly i zajímavější. Chtěl bych pár takových forem spolupráce zmínit:

  • spolupráce mezi PMS a Sdružením Podané ruce (Drogové služby ve vězení + Pasáž): vícestranné schůzky s klienty, tvorba společných plánů – především u podmíněně propuštěných klientů se stanoveným dohledem nebo přiměřenou povinností
  • spolupráce mezi zařízeními MMB a SPR (kurátoři, Cesop): společné řešení životních situací klientů, společná práce s rozdělením odbornosti (MMB – pomoc při zajištění základních potřeb; SPR – terapeutické činnosti)
  • spolupráce mezi PL Černovice, odd. 19 a A Kluby ČR, čerstvě i SPR: společná práce s klienty s nařízenou ochrannou léčbou a někdy i očekávaným nástupem trestu (Drogové služby ve vězení)
  • spolupráce mezi PL Černovice, odd. Detoxu a SPR (návštěvy pacientů Detoxu, kteří nepokračují v dlouhodobé léčbě, pracovníkem Pasáže – konkrétní domluva na spolupráci)
  • společné terénní služby SPR (Terénní programy Brno) a Rozkoše bez rizika

Zmiňuji jenom některé, ale doplňte prosím v komentářích další!

Na poslední pracovní skupině, která se konala včera, tj. 26.1.2012, v krásných prostorách Terapeutického centra Rokycanova, jsme se věnovali ukázkám spolupráce mezi PL Černovice a Sdružením Podané ruce. Příště si představíme spolupráci Probační a mediační služby, SPR a A Klubů ČR a doufáme, že i na dalších skupinách v budoucnu bude co představovat.

Ze včerejší pracovní skupiny si odnáším kromě mnoha inspirativních nápadů a návrhů také pocit důvěry. A myslím si, že to je naprostý základ pro to, aby se nám spolupráce dařila. Děkuji všem zúčastněným!

Pavel Nepustil

Detox

11 Led

Rád bych tady zveřejnil pár svých reflexí na včerejší setkání na odd. Detox v psychiatrické léčebně v Brně – Černovicích, kde jsme se potkali ve složení: já (Pavel Nepustil, Pasáž, Sdružení Podané ruce), MUDr. Patricie Jiroutová (odd. Detox) a pacient / klient Martin.

Obecně vidím v naší spolupráci s detoxem výjimečnou příležitost k propojování zdravotních a sociálních služeb. Zatímco primárním cílem Detoxu je detoxifikace po dlouhodobém nadužívání některé návykové látky, cílem Pasáže je integrace zotavujících se uživatelů drog do společnosti. Přesně v tomto smyslu volí Detox prostředky spíše medicínské, Pasáž využívá zejména přístupy sociální práce typu case management. Ze včerejšího setkání jsem odcházel velice pozitivně naladěn a teď bych se pokusil o krátkou rekapitulaci:

- pozvání přišlo od Patricie mailem (dle naší předchozí dohody): Martin, který užíval asi pět let pervitin, nastoupil na oddělení a po detoxifikaci nechce pokračovat v následné pobytové léčbě, nicméně měl by zájem o ambulantní spolupráci

- přijel jsem na Detox sám, sestra mi nejdříve představila Martina, krátce jsme si řekli, odkud kdo jsme, co o sobě víme

- za chvíli přišla Patricie a pozvala nás k sobě do kanceláře

- nejdříve jsem Patricii sdělil, o čem jsme si s Martinem doposud povídali a ocenil jsem, že se můžeme potkat ve třech, protože Patricie s Martinem určitě už mluvili o spoustě věcí a prodiskutovali nějaké možnosti pro Martina

- Patricie to potvrdila, zopakovala, že Martin nechce do následné pobytové léčby, s tím, že by měl zájem o individuální terapii v Pasáži, také dodala, že významný podíl na nástupu Martina na Detox měli jeho rodiče

- požádal jsem Martina, aby mi řekl něco víc o tom, co si představuje pod individuální terapií a potom, jestli by mohl říct něco o roli svých rodičů v celé své aktuální situaci

- vedli jsme společný rozhovor o očekáváních Martina, jeho rodičů, o možnostech Pasáže, případně dalších služeb

- následně jsem se zeptal Martina, jestli chce slyšet některé mé nápady k možnostem spolupráce, a když přisvědčil, zmínil jsem tři: individuální konzultace zaměřené na zvládání abstinence, podpůrně terapeutickou skupinu a společnou konzultaci s rodiči Martina

- Martin projevil zájem o všechny tři možnosti, především uvítal možnost konzultace s rodiči; Patricie mu umožnila telefonát mamince, které se dovolal a domluvili jsme si společný termín na příští týden

- Patricie řekla, že bude Martin propuštěn v pátek a já jsem si domluvil s Martinem ještě jednu konzultaci hned po víkendu

- Martinovi jsem podrobně vysvětlil cestu do Pasáže a rozloučili jsme se

- s Patricií jsme potom ještě krátce probrali spolupráci mezi Detoxem a Pasáží obecně

Celé setkání netrvalo déle než 30 minut. Oproti předchozím schůzkám, které probíhaly jenom mezi mnou a klientem, mi toto přišlo nadmíru efektivní: byly jasně sděleny očekávání jak klienta, tak zástupce detoxu, plus nabídka Pasáže. Nikomu nemuselo být nic tlumočeno, dohoda vznikla na místě. Kient si měl taky možnost hned zavolat rodičům a domluvit schůzku i s nimi. V neposlední řadě bylo důležité, že setkání proběhlo na nerušeném místě – v kanceláři vedoucí oddělení.

Jakkoliv nemohu předvídat, co se stane dál, pevně doufám, že bude spolupráce jak s Martinem, tak s Detoxem pokračovat tak dobře, jak začala…

Pavel Nepustil

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.