Poskytovatel služeb jako člen rodinného systému

family processInspirací a vodítkem pro mnohé modely case managementu může být článek „Pečovatelé, mladí lidé s komplexními potřebami a více poskytovatelů služeb zároveň“. V kvalitativním výzkumu se autoři snažili odhalit interkační vzorce, které vznikají, když je do podpory rodiny s dětmi nebo mladistvými zapojeno víc institucí.
Článek dobře dokumentuje, jak systémy psychosociální podpory přímo zasahují do rodinných vztahů, ač se snaží tvářit a chovat velice objektivně a nestranně. Je naivní si myslet, že tyto systémy stojí vně rodiny. Poskytovatelé služeb se spíše stávají dalšími členy rodiny. Autoři odkazují na řadu materiálů, zejména z oblasti rodinné terapie, kde je tato myšlenka dále rozpracovávána a obhajována. V případě totiž, že si poskytovatel přizná svoji aktivní účast v rodinném systému, musí nevyhnutelně přijímat částečnou odpovědnost za vše, co se v rodině děje.
Autoři dále konstatují, že čím více poskytovatelů je zapojeno do rodiny, tím dochází ke komplexnějším interakcím a tím více je zapotřebí koordinace. A zatímco koordinace může vést ke stabilnímu prostředí pro pohodu v rodině a kvalitní výchovné prostředí, fragmentace způsobuje spíše opak: konflikty, nejistotu a nestabilitu.
Autoři tedy doporučují zaměřit se podrobně na fázi vyjednávání o způsobu a obsahu poskytovaných intervencí, a to jak těch, které jsou určeny dětem a mladistvým, tak těch, které jsou určeny pro rodiče. Zásadní je komunikovat jak s dětmi, tak s rodiči, a minimalizovat situace, kdy se setkávají pouze odborníci mezi sebou. To klade určité nároky na sdílení informací, kdy je dobré, aby institucionální prostředí umožňovalo sdílení informací za účelem vytváření dohod a plánování.
„Finally, our data also show that the more systems that are involved with a family and a YPCN, the more complex the interactions become. Different service systems may establish divergent patterns of interaction simultaneously or, when well coordinated, provide a unified, easily navigated set of relationships for families and adolescents, much in the same way that a strong working relationship between two primary caregivers provides a more stable environment for a child to grow up in. When system coordination is fragmented, or worse, roles are contested, the patterns of interaction between multiple system providers and between system providers, caregivers, and adolescents can become very conflicted.“ 202
„…we did note that the better service providers are at engaging both adolescents and their caregivers, the more likely both were to become triangulated, seeking alliances or experiencing conflict with their service providers. The more that service providers empowered families to look after their own needs, advocating for them to secure the resources they needed, the less likely families were to experience problematic relationships with the providers. In contrast, four of the five patterns described in this article tended to produce some degree of conflict. Only family empowerment appeared to be unequivocally positive for the child.“ 203
Citace: Ungar, M. Liebenberg, L., Landry, N., Ikeda, J. (2012). Caregivers, Young People with Complex Needs, and Multiple Service Providers: A Study of Triangulated Relationships. Family Process, Vol. 51, No. 2.

Případová a komunitní sociální práce: rozdíly v ideologiích

V lednovém čísle časopisu British Journal of Social Work vyšel článek shrnující výzkum porovnání ideologií, ze kterých vycházejí komunitní sociální pracovníci na jedné straně a případoví sociální pracovníci na straně druhé.

Už samotné rozdělení je zajímavé. Výzkum byl realizován v Izraeli a vychází z konceptů západních zemí. V úvodu autoři Makaros a Weiss-Gal píší, že komunitní a případová práce se nejprve vyvíjely samostatně a potom později ve dvacátém století byly zahrnuty pod jednu disciplínu – sociální práci. O případové práci hovoří jako o primárním způsobu realizace sociální práce v západních zemích.

Výsledky ukazují některé rozdíly, které by se daly shrnout tak, že komunitní sociální práce je orientována víc na sociální změnu a citlivější k sociálním nerovnostem, zatímco případová sociální práce je více individualistická a může směřovat k udržování sociálních nerovností. Ideologie komunitní sociální práce je tedy spíše kolektivistická se závazkem k sociálním cílům. Ideologie případové sociální práce individualistická, orientovaná na cíle jednotlivce. V diskusi však autoři upozorňují, že u jiného vzorku respondentů by výsledky mohly být jiné…

Trochu mi to připomnělo diskusi na kulatém stole, který pořádal časopis Sociální práce v Praze v souvislosti s přípravou nového zákona o sociální práci. Diskuse o podstatě, definici sociální práce pro mě byla asi nejzajímavější. Padaly termíny jako „pomoc člověku“, „pomoc s interakcemi“, „ochrana lidské důstojnosti“, nicméně kolektivistický diskurz mířící k sociální změně mi tam chyběl. Možná máme málo komunitní sociální práce v ČR? Anebo se komunitní pracovníci neúčastní těchto jednání? Nebo nejsou zváni?

 

Oddělené světy zdravotních a sociálních služeb

....jako jeden z nejpalčivějších problémů vidí nedostatek komunikace mezi zdravotní péčí a soiálními službami...

….jako jeden z nejpalčivějších problémů vidí nedostatek komunikace mezi zdravotní péčí a soiálními službami…

Na prosincovém semináři zmínil Jan Stuchlík problém neprobíhající komunikace mezi sociálními a zdravotními službami a v diskusích i kuloárech toto téma žilo dál. Při opětovném pročítání publikace Barbary Holt „The Practice of Generalist Case Management“ jsem našel odstavec, který tuto situaci dobře popisuje jako výchozí pro zrod case managementu v USA (tedy v době zhruba před padesáti lety):

„Lékaři a sestry byli žádáni o zprostředkování zdravotních služeb a sociální pracovníci byli vyhledáváni pro sociální služby. Tyto dva systémy s různou orientací, ač měly oba na zřeteli klientovo blaho, jednaly často zcela protichůdně. Tým lékařů často plánoval více péče, zatímco sociální pracovník usiloval o snížení závislosti jednotlivce na systému. Case management se objevil jako odpověď na tuto fragmentaci a je považován jako krok směrem ke zlepšování systému dlouhodobé péče.“

Ohlédnutí za seminářem Case Management v ČR 2013

Odkaz

Case Management se zotavujícími se uživateli návykových látek: metodická příručka

S radostí oznamujeme, že je dostupná on-line verze metodické příručky s názvem Case Management se zotavujícími se uživateli návykových látek, kterou jsme sepsali zejména na základě našeho tříletého zavádění case managementu v Brně. Vydal jí Úřad vlády, Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti. Velice děkujeme editorce Lucii Grolmusové a jejím kolegům z NMS za skvělou spolupráci.

Cílovky

Image

„S jakou pracujete cílovkou?“ ptá se mě kolega z organizace poskytující sociální služby. Je to otázka úplně přirozená a srozumitelná, protože terminologie cílových skupin je vtělena přímo do litery zákona. Nejen že každá sociální služba musí svou cílovou skupinu definovat, některé služby jsou předdefinovaným skupinám lidí přímo určeny. Přesto je v té otázce něco, co mě už dlouhé roky dráždí.

Každý jsme příslušníky obrovského množství cílových skupin. Já jsem například uživatel internetu, mobilního telefonu, osoba v produktivním věku, občan ČR, obyvatel města nad 100.000 obyvatel, … Nevadí mi to. Členství v těchto skupinách mi nezpůsobuje žádné komplikace. Nejsou mi odepřeny žádné služby a nemám pocit, že by mě kdokoliv na základě členství v nich nějak hodnotil.

Cílové skupiny známé ze sociálních služeb ale mohou určité komplikace přinášet. Za prvé, nejsou hodnotově neutrální. Být „osobou vedoucí rizikový způsob života“, „osobou s chronickým duševním onemocněním“ anebo „pachatelem trestné činnosti“ staví člověka do světla, ve kterém často být nechce (alespoň ne veřejně). Ačkoliv je to v mnoha ohledech pro pracovníky důležité rozlišení, pokud vidím souseda vstupovat do takové služby, bude mi to vrtat hlavou a ovlivní to můj vztah k němu.

Druhá komplikace je v tom, že možnost využívání sociálních služeb je tímto způsobem vázáno na členství ke skupině, nikoliv na sociální potřebnost. Určitá cílová skupina tak může mít přístup k daleko komfortnějším službám než skupina jiná. Člověku se tedy někdy může vyplatit, aby alespoň formálně dosáhl splnění kritérií cílové skupiny, ke které by se nikdy nepřihlásil.

Za mého působení ve službách „pro uživatele drog“ jsem se setkal s mnoha příklady. Například když člověk uváděl, že užívá pervitin, protože na kontaktním centru bylo praní prádla zdarma, zatímco v nízkoprahovém centru pro bezdomovce za poplatek. Anebo když pracovníci chráněného bydlení musí zajistit pro potřebného klienta psychiatrickou diagnózu, aby splňoval podmínky služby, která je v zákoně označena jako pouze pro osoby se zdravotním onemocněním.

A jak to souvisí s case managementem? Velice významně. Jako dobrý „advokát“ klienta se case manager musí se žargonem cílových skupin dobře seznámit a znát pružnost jeho hranic v místě, kde působí. Zajistit klientovi dobré služby je totiž bohužel často spojeno s vyjednáváním, zda patří do té či oné cílové skupiny. Navíc se potřebnost case managementu zvyšuje s počtem cílových skupin, do kterých by klient mohl být potenciálně zařazen. Nejužitečnější je tak case management pro ty lidi, kteří stojí na rozhraní několika cílových skupin a o které se starají různí pracovníci, jejichž služby se zdvojují anebo jsou v protikladu.

Vzpomínám si, že na téma cílových skupin zaznělo i několik kritických komentářů na loňském semináři Case management v ČR od kolegů z Fokusu, na které zareagoval zástupce MPSV tím, že v další novele zákona o sociálních službách už budou cílové skupiny upraveny jinak. Moc se těším, že na tuto diskusi v dalším ročníku semináře (http://ies.podaneruce.cz/kurzy/cm2013/) navážeme!

Pavel Nepustil

Novinky z Brna: příručka a seminář

CM2013 - finalNápad psát blog o case managementu vznikl během projektu zaměřeného na zavedení case managementu do služeb pro zotavující se uživatele návykových látek, jehož pracovní skupinu jsem koordinoval. Během našich setkání v Brně jsme si s kolegy občas říkali, proč se omezovat jenom na Brno a proč jenom na uživatele drog. Projekt skončil v dubnu, ale tento blog bychom rádi udrželi dál. Já jsem udělal „osobní závazek“, že sem budu minimálně jednou za dva měsíce přispívat. A rád se budu starat o zveřejňování jakýchkoliv příspěvků, které se ke mně dostanou. Můžete psát na nepustil@narativ.cz.

Jedním ze zcela hmatatelných výstupů projektu je metodická příručka. Text už je hotov, nyní finalizujeme verzi, kterou slíbilo vydat Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti při Úřadu vlády (NMS). Na osmdesáti stránkách v této přiručce popisujeme pojetí case managementu jako koordinované spolupráce v rámci případu s řadou praktických příkladů a ukázkami konkrétních aplikací. Roman Hloušek popsal spolupráci se Sdružením Práh u klientů s tzv. duální diagnózou, Lidija Pilat se podělila o zkušenosti s případovou praci v rámci vězeňského systému a v postpenitenciární péči, Markéta Szotáková s Terezou Gorgoňovou přinesli příklady z terénní práce a Jakub Larisch s Janem Horákem sepsali praxi case managementu v kontaktním centru. Poté, co příručka vyjde, bude ke stažení na stránkách NMS.

Také připravujeme třetí ročník semináře „Case Management v ČR“. Letos se uskuteční 12.-13. prosince, opět v Brně, v prostorách Café Práh. Rozhodli jsme se podívat se více zblízka na to, co je potřeba udělat, aby byl case management účinný. A protože oblast duševního zdraví je možná jediná v ČR, kde se dá bez většího zaváhání říci, že tam case management funguje, pozvali jsme dva hosty, kteří k tomu mají rozhodně co říci. Jan Stuchlík, ředitel Fokusu Mladá Boleslav, stál u zrodu prvních týmů case managementu v polovině devadesátých let minulého století a Michiel Bahler se podílel na rozvoji FACT modelu v case managementu, který je např. pro case managery ve Fokusu aktuálně velkou inspirací.

Chceme ale dostatek prostoru věnovat oblastem, kde je case management teprve na začátku. Budeme velice rádi, když se dozvíme o prvních krocích těch, kteří s case managementem začínají anebo naopak o obavách a překážkách těch, kteří s jeho zavedením váhají. Chceme vytvořit dvoudenní prostor plný diskusí, inspirativních příkladů praxe a navazování kontaktů.

Informace a možnost přihlášení najdete zde: http://ies.podaneruce.cz/kurzy/cm2013/

Doufám, že jak příručka, tak seminář přispějí k tomu, aby se case management v ČR nadále rozvíjel.

Pavel Nepustil